Yoga Ostrava

Příběh o třech mniších

Je několik druhů smíchu. Smějeme se ostatním, smějeme se sami sobě, a někdy se smějeme jen tak – absurdnosti celé situace, celého koloběhu životů a věcí. Znáte tento druh smíchu? Smích je léčivý, nebraňte se mu, naopak se mu poddejte a šiřte jej dál. Není to těžké, je totiž nádherně nakažlivý ;-) Jako inspiraci vám přikládám příběh z Oshovy tradice.

V Číně se vypráví příběh o „trojici smějících se mnichů.“ Cestovali, a vždy když vstoupili do nového města, tak si stoupli na náměstí a dali se do smíchu. Lidé se na ně zpočátku divně dívali, ale pak se nakazil jeden obyvatel, za chvíli další, až se nakonec smála celá vesnice. Potom vyrazili zase do dalšího města, a tak se postupně stávali slavnými a oblíbenými. Smích byl jejich jediným kázáním, jejich jedinou zprávou lidu. Nikoho nic neučili, jednoduše vytvářeli stále tutéž situaci.

Celá Čína je znala, milovala a respektovala. Nikdo nekázal tímto způsobem, že život může být smích a nic jiného. Nikomu a ničemu konkrétnímu se nevysmívali, jejich smích byl jako smích, když pochopíte kosmický žert. Bez jediného slova rozšířili po Číně tolik radosti. Lidé se jich ptali na jejich jména, ale oni se smáli tak, že jejich jménem se stal smích a tak se jim říkalo „tři smějící mniši“.

Jednoho dne v jedné vesnici jeden ze tří mnichů zemřel. Celá vesnice byla v očekávání, jak mniši na smrt přítele zareagují. Očekávali nářek a pláč, ale ještě nikdy nikoho z nich neviděli plakat. Celá vesnice se shromáždila. Dva mniši stáli na boku mrtvoly a dali se do smíchu. Vesničané je žádali: „Alespoň tohle nám vysvětlete!

A tehdy poprvé promluvili: „Smějeme se, protože tento muž vyhrál. Vždycky jsme byli zvědaví, kdo zemře jako první, a tento muž nad námi vyhrál. Smějeme se naší porážce a jeho vítězství. Žil s námi mnoho let, hodně jsme se společně nasmáli a těšili se navzájem z naší společnosti. Nemůžeme se s ním rozloučit lépe než smíchem.
Mrtvé mnišské tělo už bylo na pohřební hranici, celá vesnice byla smutná, ale nejen ti dva mniši, i ten třetí se nakonec smál… protože třetí muž, který byl už mrtvý, řekl před smrtí svým společníkům, “ nepřevlékejte mi oblečení!“, což bylo po smrti zvykem, že se mrtvý převlékl a vykoupal. Ale on jim řekl, „ nekoupejte mě, protože jsem nikdy nebyl nečistý. Tolik jsem se v životě nasmál, že mé tělo nemůže být nečisté. Nemám na sobě žádné nečistoty, smích je vždy mladý a čerstvý. Tak mi nedávejte ani koupel, ani neměňte mé šaty.
Vzhledem k tomu, že jeho přání respektovali, tak ho nemyli ani nepřevlékali, a když dali jeho tělo do ohně, zjistili, že měl pod šaty schovaného něco, co začalo vybuchovat… Mnich si pod své šaty schoval čínský ohňostroj! A tak se celá vesnice smála a dva zbylí mniši mu se smíchem spílali: „I ty jeden! Sice jsi zemřel, ale ještě jednou jsi nás porazili. A směješ se naposled.“

A takto se smějete, když pochopíte absurdnost celého světa. Je to nejvyšší smích a jen Budha se umí takhle smát. Tito tři mniši museli být tři buddhové.

Posted in Jogínův průvodce, Život v Ostravě on Září 28, 2013.