Řekla bych, že už když jsem byla v maminčiném bříšku, tak se někde nahoře vědělo, že budu taková, jaká jsem, a že jednoho dne objevím krásy jógy.

Už jako malinká jsem byla zvláštní, takové pozitivně naladěné dítko, které si dokázalo samo hrát, malovat a ničím se zbytečně nestresovat. Nikdy mě nikdo k ničemu nevedl a pro vše jsem se vždy rozhodla pouze já sama. Rodiče mě úžasně vychovali, chvála jim, ale nejsem z té rodiny, kde vás posílají na klavír, na housle, na malování a do různých kroužků. Já sama jsem se rozhodla pro výtvarku, zpívání, přírodovědný kroužek apod. Sama jsem si řekla babičce, že se chci naučit, šít, vyšívat. Je mi to nějak přirozené a přetrvává to až do dneška.

Mám potřebu dělat, co právě chci a trápí mě, pokud z nějakého důvodu nemůžu. A vždy hledám všechny cesty k tomu, abych mohla.

S přípravou do školy mi nikdo taky nikdy nepomáhal a nemusel pomáhat, a když se mí rodiče v mých šesti rozváděli, už tehdy jsem to svým způsobem chápala a rozuměla tomu. Prostě jsem věděla, že za to nemůžu a nestěžovala jsem si, když jsme měli na večeři jen chleba s máslem. Věděla jsem totiž, že kdyby maminka mohla, že nám dá vše, co bychom si jen přáli. A k tomu jsem byla zároveň vychována tak, abych se rozdělila i o poslední kousíček chleba. Byť byli rodiče rozvedení, nijak jsme jako děti tím výrazně netrpěli. Taťka si nás pravidelně brával a obecně jsou u nás v rodině dobré vztahy. I když nic nebývá dokonalé. Ale nikdy se nikdo zbytečně nehádal (nebo mi to bylo zatajeno :-) a všechny mé sourozence, babičky, dědy, a tak dál mám moc ráda:-*. Všichni se máme rádi. A to je podle mě nesmírně důležité. Láska, ta je pro mě nejdůležitější, pro tu se žije.

V dětství jsem potom bývala často v nemocnicích, jelikož jsem měla brýle jako popelníky, silné dioptrie a šilhavost. Vypadala jsem jako kluk :-D.A tak mi několikrát operovali oči. Taťka s mamkou mi vyprávěli, že při konci návštěvních hodin všechny děti plakávali a já chodila mezi nimi a říkala jim, ať nepláčou, že se zase maminka s tatínkem brzy vrátí.

Navíc si pamatuji, že před operací, když nám píchali takové ty injekce do zadku na uklidnění, tak jsem se hlásila dobrovolně a smála se při tom, aby se ostatní nebáli. To dělám vlastně i dnes :-D. A když jsem po operaci neviděla a přišli mě rodiče navštívit, tak prý oba plakali a já byla přitom naprosto v pohodě, bez problémů jsem si dala jídlo, zašla na záchod, jakoby nic…

Dále v průběhu dětství a dospívání jsem prožila spoustu životních událostí, které by možná vydaly na zajímavou knížku, ale vždy jsem si na každé dokázala přirozeně najít něco pozitivního. I když střet s realitou byl a je pro mě také nelehký a často bolestivý.

Upřímně nevím, kde v sobě neustále nacházím onu neskutečně velkou vnitřní sílu. Nějak věřím, že mi nebyla dána jen tak pro nic za nic a nesmírně si jí vážím. Svůj obláček štěstí, jak mu říkám, si střežím, jak jen to jde. Často na něm lítám a nasávám energii, abych jí pak dole na zemi mohla rozdávat tam, kde je zrovna potřeba. Někteří v mém okolí mě mají sice za podivínku, avšak přezdívky typu mimozemšťan mi už vůbec nevadí :-D.

Např. jsme se s mamkou několikrát stěhovali a pro mě to znamenalo další dobrodružství, nové kamarády, nové zážitky. I když poslední stěhování do bytu o velikosti 1+1 nebylo jednoduché. Často jsem se potřebovala učit a dospívající brácha potřeboval taky svůj prostor a mamka ostatně taky, a tak jsme se často hádali. Zkrátka nám tam bylo těsno. Není jednoduché, nemít své vlastní klidné místo.

Proto jsem si moc přála se co nejdříve osamostatnit. Když jsem se po absolvování bakaláře dostala na školu do Jižních Čech, byla jsem v tu dobu nejšťastnější na světě, o to víc, že se to podařilo i příteli. A tak jsme sbalili naše věci do dodávky a odstěhovali se 350 km daleko od domova, kde jsme nikoho neznali. I když jsme museli mít spoustu brigád a pracovat každou volnou chvíli, do toho zvládat školu, byla jsem neskutečně šťastná. Svobodná. Poznali jsme spoustu úžasných přátel, navštívili krásná místa a cítili jsme se tam jako doma. Plánovali jsme, jak se tam usadíme, že předěláme nějaké stavení, vykopeme rybník před domem, založíme rodinu a tak podobně. Ale pak jsem o prázdninách před posledním ročníkem vysoké školy rozhodla vyzkoušet výběrové řízení do banky a oni mě prostě vybrali. Takže to znamenalo, že jsem byla neustále v práci, na školeních v Praze a nestíhala jsem domácnost. Přítel mi musel pomáhat s úklidem a vařením, do toho zkoušky ve škole, psaní diplomky, stres v práci a harmonie vztahu se nějak postupně vytrácela.

Často jsem volala domů a brečela, že už fakt nemůžu. Já se ale jen tak nevzdávám, takže jsem diplomku odevzdala v prvním termínu a v práci mě na podzim povýšili. Ale náš vztah jsme po státnicích nezvládli tak, že jsme se rozešli a přítel se chtěl odstěhovat zpátky na Ostravsko. Já jsem samozřejmě nechtěla. Měla jsem dobrou práci, zázemí a byla jsem spokojená. Na den stěhování jsem si vzala v práci volno, abych mu pomohla balit. Teď se nad tím tady při psaní usmívám, jak mi vůbec nic nedocházelo.

Teprve, až odjel se stěhováky, jsem si vše uvědomila. Zůstala jsem naprosto sama v poloprázdném bytě. Brečela jsem celou noc jako nikdy v životě. Druhý den ráno jsem jela opět na nějaké školení do Prahy, oči jsem měla nateklé tak, že jsem si nemohla dát ani řasenku. :-)  

Dny ubíhaly a nějak jsem se s tím vyrovnávala. Přemýšlela jsem, že bych mohla konečně někam vycestovat, když jsem sama, soběstačná. To jsem si přeci vždy přála. Ale pak jsem asi dvakrát onemocněla a ještě teď si vzpomínám, jak ležím v tom poloprázdném bytě sama v posteli, neschopná si zajít do obchodu, uvařit čaj a není ani nikdo na blízku, kdo by mě pohladil. V té době jsem cítila, že se musím a chci vrátit domů, i když to znamenalo krok zpět. Cítila jsem, že chci dát našemu vztahu ještě jednu šanci. Říkala jsem si, vždyť se přeci kdykoliv můžu vrátit zpátky do Jižních Čech, kdyby to nevyšlo. Můžu vše, přestěhovat se, kam jen budu chtít, a kdy budu chtít.

Den před Vánoci to bude rok, co jsem zpátky na Ostravsku, a věřte nebo ne, jóga mi nesmírně pomáhá. Ten můj obláček už byla taková malá šmouha na nebi, jak toho na mě bylo moc. A nebýt jógy a jednoho štěstíJ, možná se býval rozplynul úplně.

Když jsem nastoupila v centru Ostravy na novou pozici v bance, těšila jsem se, jak to bude úžasné, ale opak byl pravdou. To místo mi nesedlo a bylo pro mě utrpením. Do práce se mi nechtělo a vůbec se mi tam nelíbilo. Vydržela jsem tam půl roku. Ono, tak či tak jsem se naprosto minula vzděláním a povoláním. :-) Já takový sociální a kreativní člověk jsem vystudovala ekonomii a pracuji v bance :-D Ale, jak vidím všude ta pozitiva, tak věřím, že to nebyla náhoda. Dobře rozumím svému oboru a má specializace v podnikání mi bude užitečná, až vymyslím něco krásného, v čem by bylo možné podnikat :-) Navíc věřím, že i v tom bankovním systému pomáhám lidem a dělám jim den krásnějším. Ke všemu miluju práci s lidmi. V současnosti mě už ovšem drží hlavně jen kolektiv, který je úžasný.

No, a to mé štěstíčko spočívalo v tom, že mě v práci posadili vedle toho nejúžasnějšího člověka. Nejspíše právě díky Darji jsem přečkala ty první těžké týdny, protože právě ona mě dovedla na první hodiny jógy a povídání s anděly, které mi pomohly opět se dostat na svůj obláček a překonat první jízdy tramvají, ze kterých mi bylo smutno, jak se v nich každý mračil. Tohle nebyla náhoda!

…a ten smog v Ostravě, ze kterého jsem po návratu byla nemocná, mí nesmírně ubíral sílu. Dále mi hlavně chyběla příroda, …už jsem po cestě do práce nejezdila kolem rybníků a obory s jeleny a voňavých lesů. Těžce jsem se s tím smiřovala. I když jsem byla blízko mé milované rodiny, přítele a mých přátel, kteří mi tady zůstali, dolehlo to na mě neskutečně. Hlavně ta chudoba okolo, na každém rohu bezdomovec a šedá barva, spousta šedé barvy a sluníčko v nedohlednu. Říkala jsem si skoro každý den, proboha, co tady dělám?

Jóga mě opět posílila. Uvědomila jsem si, že klidně můžu žít na druhém konci zeměkoule, ale vždy záleží jen na mně, co s tím udělám, a jak se budu cítit. Jak jen jsem to mohla zapomenout? Něco, co mám v sobě od narození? Díky józe jsem začala poznávat spoustu úžasných lidiček, začala jsem navštěvovat různé semináře …a dny se začaly měnit k lepšímu.

Objevila jsem i svůj skrytý talent a maluji energické obrázky. Čas v tramvaji si krátím knížkou a do hor, do překrásných Beskyd je to vlastně kousíček. Ještě stále sice pracuji v bance, protože zatím nevím, jak jinak bych si dobře vydělala peníze na to, co mám ráda, ale usilovně pracuji na tom, abych to brzy konečně změnila. Napsala jsem si seznam všech svých snů a přání, která si postupně plním, čtu a dále se vzdělávám a na této cestě mě doprovází jóga. A hlavně jsem pochopila, že i cesta je cíl! A že musím být hlavně spokojená sama se sebou a dělat věci, co chci, a co mě baví. A i když nejde mít vše úplně hned, důležité je se nevzdávat a stále věřit!

Na mé cestě životem mě doprovází tento citát: „Neříkej, že nemůžeš, když nechceš. Protože přijdou velmi brzy dnové, kdy to bude daleko horší – budeš pro změnu chtít, a pak už nebudeš moci.“ (Jan Werich) …a tak se neustále do všeho vrhám po hlavě. A i když se kolem mí vrstevníci vdávají a rodí děti, já stále věřím, že i jednou přijde můj den a budu mít spoustu dětí a budu žít v mé vysněné roubence u lesa …

A tedy, před jógou jsem toho vyzkoušela spoustu, mám to v povaze. Cvičila jsem aerobik, spinning, chodila na zumbu, hrála badminton, lyžuju, běžkuju a miluju hory…, ale u jógy cítím, že je to na celý život.

Je to ten vnitřní hlas, který vám našeptává, a vy prostě víte;-).

„Ten, kdo ví a neví, že ví, spí. Probuď ho! Ten, kdo neví a ví, že neví, je prostý. Pouč ho! Ten, kdo neví a neví, že neví, je hlupák. Vyhýbej se mu! Ten, kdo ví a ví, že ví, je moudrý. Následuj ho až do konce!“ …tohle mi jednou napsala jedna úžasná paní učitelka do deníčku. A je to nejlepší, co mi mohla předat. Děkuji.

Verunčin příběh se účastní soutěže o jógový kalendář. Napište svůj příběh do 20.12.2013 a šanci na výhru máte i vy! Více informací, čtěte zde.