Ahoj, jmenuji se Zuzka a je mi 22 let. Na jógu mě přivedl můj současný partner. Pro mě nejúžasnější člověk na světě, který se ke mně chová jako k princezně a já v něm spatřuji spoustu odhodlání, odvahy, výdrže a píle.

Loni v září navrhl, že se spolu zapíšeme do jógy. Ale abych dokázala přesně popsat, jaká pro mne byla první hodina, zkusím nejdříve popsat sama sebe. Jsem velice soutěživý člověk, a proto pro mě byl sport formou soutěže. Mí rodiče mě nikdy ke sportu nevedli. Takže když jsem ukončila základní školu, ukončila jsem i veškerou sportovní aktivitu. Jediné, co mi zbylo, bylo skautování, a tudíž dlouhé procházky přírodou. Ale jako sport nic moc.

Loni, když mi bylo 21 let, jsem po šesti letech bez pohybu vyrazila na svou první lekci jógy. Na programu byl Rozhovor s vlastním tělem. A tělo mi teda dalo pokec!! Musela jsem držet ruce ve vzduchu a v předklonu se dotýkat země prsty na rukou, což mi teda rozhodně nešlo. Zmohla jsem se na to, abych si v předklonu podepřela rukama kolena. Byla jsem zpocená jako prase, všechno mě bolelo.

Ačkoli to pro mě byla otřesná zkušenost, bolestivá a potupná, přece jen ve mně hodina jógy něco zanechala. Nebyla to ani tak samotná hodina jógy, jako spíš moje instruktorka Denisa. Byla nádherná (a stále je!). Byla energická a svá osobnost. Strašně jsem se za sebe styděla. Přišla nenalíčená a vypadala nádherně. Samozřejmě geny dělají své, ale nemůžu na ně všechno vymlouvat. Na vlastní oči jsem viděla hmatatelný důkaz toho, že se nemusím spokojit s tím, jak teď vypadám, ale můžu pro sebe něco dělat. Něco zdravého. Navíc sama Denisa říkala, že všichni co jsme přišli, jsme mladí lidé a není v pořádku, když nezvládáme jednoduché cviky. Měla pravdu. Začala jsem dřít a cvičit. Jenže mi to nevydrželo dlouho.

Kvůli obtížnému zkouškovému období jsem měla spoustu stresů a i přes to, že jsem pravidelně cvičila, jsem neustále přibírala víc a víc. Za 3 měsíce se moje váha z 52 kg vyhoupla na 59 kg. Stresem řekla bych a každodenním vysedáváním nad učením. Rodiče mi to neustále dávali sežrat, že jsem tlustá, že bych se na sebe měla podívat do zrcadla. Neustále mě kontrolovali co jím a kolik toho sním.

Když nikdo nebyl doma, tak i já jsem propadala panice nad svým stále více nateklým tělem a plakala jsem. Nedokázala jsem pochopit, co dělám špatně, když cvičím, moc nejím a kynu a kynu. Hnusila jsem se sama sobě. Přestala jsem se stýkat se svými kamarády pod různými výmluvami o práci a podobně, ale pravda byla, že jsem se styděla sama za sebe a nechtěla jsem, aby mě takhle viděli.

Změna nastala, když internetem začalo kolovat třicetidenní cvičení, které budu cvičit 20 minut denně a zpevní mi to celou postavu. A budu krásná. Konečně. Tak jsem cvičila každý den. Byla jsem odhodlaná dělat cokoli, jenže jsem se neohlížela na své tělo. A po deseti dnech ustavičného cvičení, jsem sice měla menší obvod přes boky a bříško, ale sem tam se mi zatočila hlava, nebo podlomila kolena. Tělo nezvyklé na pohyb začalo vypovídat službu. Párkrát mě opustila síla a spadla jsem na zem, nebo na televizi. Musela jsem přestat cvičit, protože bych se jinak úplně zhuntovala. To taky není dobrý a od té doby jsem necvičila vůbec.

Kvůli neustálé únavě z nudného učení, jsem nestihla opravit svou hrozně napsanou bakalářskou práci, takže ke státnicím jsem taky nešla. Přemohla mě hrozná nuda, protože pořádná brigáda už se taky nedala sehnat a jezdila jsem jen o víkendu s přítelem pracovat. Jinak nic. A 5 dní v týdnu jsem trávila unuděná za počítačem.

A jednou jsem se v červnu tak nudila, až jsem z té nudy začala cvičit pozdravy slunci. Pak další. A další. A už jsem cvičila hodinu. Ob den zase. A tak jsem se nenápadně z nudy posouvala, až jsem zjistila, že už mě cvičení pozdravu slunce konečně nebolí. Dokonce jsem zjistila, že pozice dělám dynamicky, vesele, nezapotím se ani nic.

Dodalo mi to obrovskou motivaci. Od té doby jsem se nestyděla cvičit před rodiči nebo před přítelem. Taky když jsme pracovali na nějakém festivalu a já měla chvíli volno, vyběhla jsem si rozdělat podložku a dát si pozdravy. PŘED LIDMA!! A bylo to fakt super :-) Vůbec jsem se necítila hloupě. Konečně jsem si připadala, že i když pořád nejsem na váze, na jaké bych chtěla být, tak už u cvičení nevypadám směšně. Alespoň tedy u těch pozdravů.

Přes léto jsem cvičila sama, pro sebe. Jezdila jsem s přítelem často na chatu od rodičů, co máme v Nové Horce. Jednou jsem „omylem“ vstala před východem slunce. Ale připadala jsem si tak nějak podivně nabitá energií. Měla jsem ohromnou chuť v té orosené svěží trávě udělat pár pozdravů ještě nevyšlému slunci. Bylo to nádherné. A co přišlo po tom! Zastavila jsem se. Všude bylo ticho a slunce začalo vycházet. Nejdříve jen kousek, pak půlka a najednou už bylo venku. Celé to trvalo asi jen 3 minuty, ale já jsem najednou věděla, že jsem součástí jednoho celku a že znám celý Vesmír a celý Vesmír zná mě. Všechno bylo nádherné a tak harmonické.

Dokonce jsem si povídala s květinami a celou dobu jsem věděla, že tohle jsem měla zažít. Někdo chtěl, abych si tu nádheru prožila. Abych věděla, že se o své tělo musím starat a čistit jej. Že příroda kolem nás je plná moudrosti. Z toho všeho jsem byla dojatá. A hned v září jsem se chtěla přihlásit do dvou kurzů jógy.

Zapsala jsem se nejdříve na Kundalini jógu, kterou jsem chtěla vyzkoušet a pak znovu na Radžajógu k Denise. Jenže v mém kočovném životě studenta už mi na ni nezbyly korunky, tak jsem chodila jen do jedné. Stále se snažím pravidelně cvičit a za tu dobu jsem udělala obrovský pokrok. I když pořád nejsem tam, kde bych chtěla být, musím se pochválit za svou píli a vytrvalost, protože se mi dostává slibovaného ovoce. Mé tělo pořád není zvyklé na každodenní cvičení a pořád ještě mám co protahovat, ale jde to a posunuji se.

Změnila jsem stravovací návyky a zavedla stravovací rituály. U Denči chci pokračovat co nejvíce to půjde. Obklopila jsem se hromadou motivujících jógových obrázků a prohlížím si je a hledám v nich inspiraci. Díky józe jsem se naučila uvědomit si své tělo a jeho možnosti. Dokonce do něj vidím, jak se při jednotlivých pozicích protahuje a uvolňuje a jak se léčí.

Mou obrovskou vášní se stalo malování. Někdo tomu říká automatická kresba, jiný intuitivní nebo energetická. Já skrze malování přijímám zprávy od svého těla, abych věděla, co mu schází a učím se tak naslouchat sama sobě. Tam také směřuji. Jednou chci v budoucnu pracovat s dětmi. Třeba v terapeutické komunitě, nebo jako soukromník kdekoli jinde. Ale chci ke své práci využívat arteterapii a před ní si s dětmi třeba zacvičit jógu. Taky JAMA a NIJAMA jsou pro mě důkazem, že odlišnost, která mě v mém životě provází, není projevem vadnosti a důvodem k posměchu, ale naopak důkazem, že krása a jedinečnost člověka spočívá v jeho morálních hodnotách a přesvědčení. Není to jen o vzhledu.

Svou cestu jsem Vám tady vyhodila během chvíle, ale za celou tu dobu, co ji sama žiju, jsem si uvědomila, že nejtěžší zkouškou je vypořádat se sama se sebou. Najít v sobě víru v sebe sama a neohlížet se na úspěchy nebo neúspěchy ostatních. Ačkoli stále mám rozpory, ať už je to kvůli vzhledu, úspěchu nebo váhy, snažím se stále posunovat v před, abych sama sobě mohla říci, že jsem dělala dobře, že to mělo smysl a že jsem fakt dobrá :-)

Zuzčin příběh se účastní soutěže o jógový kalendář. Napište svůj příběh do 20.12.2013 a šanci na výhru máte i vy! Více informací, čtěte zde.