Po pár letech výuky – pozorování cvičenců na hodinách, několika kurzech pro učitele a setkáním s vlastními limity to vidím trochu jinak. Poslední rok to vlastně všechno změnil, hlavně náraz na vlastní limit mě motivoval k rozsáhlejšímu zkoumání.
Znáte to, jak se díváte na obrázek a nechápete, jak je to možné?
Ano, na obrázcích v učebnicích jógy přesně vidíte, jak by co mělo vypadat. Spousta doporučení, koleno nepředbíhá kotník, kyčle otevřené do boku a ramena nejlépe protočit kolem hlavy když se držíme za ruce :-D Zní to krásně, ale odkud se to všechno vzalo? Ve kterém z tradičních jógových spisů o tom něco najdete? A dívali jste se někdy do starší knihy s fotkami indických jogínů? Často dělají všechno zdánlivě špatně :-D z našeho dnešního pohledu… Jejich stehno není v bojovníkovi rovnoběžné se zemí a koleno často předběhne kotník. Jaký to děs! a v samotné kolébce jógy ;-)
Mrkněte třeba na fotku Pattabhiho Joise, co říkáte na jeho bojovníka?
Vzali jsme tělu jeho moudrost a bojíme se pokrčit koleno! Potřebujeme svolení od učitele, odtrhli jsme se a necítíme vlastní tělo, neposloucháme jeho moudrost a hledáme dogmatická pravidla, jak by to mělo vypadat.
Někteří se ptají učitele a jiní započnou vlastní průzkum. Průzkum je fajn, ALE… každý jsme jiný a tak aplikovat to, co jsme vypozorovali na svém těle na lidské tělo obecně nemusí být vždycky platné. Odtud k nám ale přicházejí pravidla – od těch, co se zkoumali a pak nám je generalizovali – a řekli co a jak dělat.
Mysleli to dobře, ale skutečně nám tohle pomáhá? Tohle chceme a potřebujeme? Není jóga spíše cesta sebeobjevování nežli neustálého posouvání vlastních limitů? Odpovězte si sami, co vlastně hledáte. Ale opravdu odevzdáte moudrost svého těla do rukou někoho třetího? Nechcete se raději zaposlouchat, co vám říká? Praktikovat jógu s citem a lehkostí? Dělat to tak, jak si to vaše tělo žádá?
Je to zajímavé téma, nakonec bychom ale nemohli ani nikam zajít na hodinu, takže všeho s mírou… Nechte se vést učitelem, ale ponechte si poslední slovo. Upravte si pozici, vnímejte, co se v ní děje. Nechte se do ní navést, ale nikdy nezapomínejte, že učitel do vás nevidí, to můžete jenom vy sami, vy sami hledáte limit. Možná někdy balancujete na hraně protažení a bolesti – ale co myslíte, že vám pomůže spíš – zavřít oči a vnímat, co se kde děje nebo se rozhlédnout, jak to dělají ostatní kolem a dělat to podle nich? Nebo podle toho – jak by to mělo být…
ZAPOMEŇTE NA TO, CO A JAK BY SE MĚLO DĚLAT!
Na této planetě nejsou pravidla platná pro všechny, svět je tak pestrý, nic není černobílé, nenajdete dva lidi se stejnými otisky prstů… A stejně jako není jeden jediný možný způsob stravování – ta nejzdravější dieta, po které všichni stále pátrají, tak ani neexistuje dokonalá asána. Pro někoho možná zklamání, pro druhého svoboda. To už je na vás, jak se k tomu postavíte :-)
Co se týče mě, tak minulý rok jsem vlastně rezignovala na neustálý „progres“ a vrátila jsem se k tomu, proč se józe věnuji. Cítím se po ní dobře, pomáhá mému tělu i psychice, povznáší a otevírá mě do vyšších sfér. Když ale neustále chcete dál a dál, tak přicházíte o to hlavní – vnitřní klid a meditaci při cvičení. Takže já jsem našla svobodu.
Přeju hodně sebepoznání a volnosti na podložce i mimo ni :-)
S láskou Monika Winklerová
]]>Moc gratuluji Jani, jeden z mých nejoblíbenějších příběhů, jak kvůli tomu krásnému jazyku, tak díky tvé upřímnosti.
Kalendář je i nadále v prodeji, zbývá ještě pár kousků a koupit si ho můžete na mých hodinách nebo potom v Pranavě či Santoshe.
I nadále můžete posílat své příběhy, je to totiž nádherná motivace pro nás pro všechny. Soutěž už je uzavřena, ale pořád máte možnost svým příběhem „nakopnout“ někoho ve svém okolí ke změně.
Takže děkuji všem zúčastněným i čtenářům. Přeju vám krásný nový rok a doporučuju využít této energie nového startu k stanovení záměru na rok 2014. Nemusíte nic studovat, o tom, jak vytvořit záměr jsem napsala zde. Záměr není nereálné předsevzetí, je to ta myšlenka, která nastartuje změnu ve vašem životě.
Kdo nezná přístav, do kterého se chce plavit, tomu není žádný vítr příznivý. Seneca
]]>
Je tomu už 15 let, co jsem se poprvé setkala s jógou. Dětská lékařka mi doporučila pro skoliózu zad docházet na pravidelné lekce dětské jógy. Pamatuji si mou první hodinu – bylo nás tam pět holek a všechny do jedné jsme se tomu smály. Připadalo nám legrační klanět se slunci a na závěr poslouchat, jak učitelka říká: „Uvolněte svou mysl, uvolněte celé své tělo od konečků prstů…“ Důležité ale bylo, že zádům jsem cvičením pomohla a našla si v józe zalíbení, které mě už neopustilo.
Tyto hodiny jsem navštěvovala 5 let, než jsem si způsobila zranění, které mně připoutalo na postel po celý rok. Tříštivá zlomenina kotníku a paty mi zajistila doživotní pohybový problém. Následovaly operace a téměř roční domácí rekonvalescence. Více jak čtvrt roku jsem nemohla vůbec chodit, ládovala se antibiotiky proti zánětu, trávila čas sama, bez kamarádů a přicházela na to, že se sice zlepšuje můj fyzický stav, ale ten psychický rozhodně ne. Byla to pro mne doba ticha a samoty. Jóga mě ale neopustila. Začala jsem ji chápat ne jen jako sadu cviků, které mi napraví záda, ale jako prostředek, jak se vyrovnat s mým zraněním a s tehdejšími duševními problémy.
Období, kdy jsem se léčila se zlomeninou, bylo tedy pro mne plné smutku, nedocenitelnosti a lítosti. Rána se hojila pomalu, a já zjistila, že mou nohu už nikdy nebudu moct zatížit naplno. A to byl okamžik, kdy jsem začala nahlížet do textů jógy, a také do textů o Buddhismu. Buddhismus byl mou průpravnou cestou. Navštívila jsem spoustu seminářů a přečetla dost knih. Hledala odpovědi na otázky, které mě tehdy zajímaly. Hojilo to mou duši, která byla opravdu osamocená. Stále jsem se ale vyhýbala samotné jógové praxi, mé fyzické schránce. Intenzivně mi znělo v uších, že přeci nemohu cvičit s operovanou a bolavou nohou.
Pořád jsem se vymlouvala na to, že mě bolí kotník a že se nemohu věnovat józe v praxi. Trvalo mi to dlouho, než jsem zjistila, jak tím popírám vše, co jsem v knihách vyčetla a věřila tomu. Opět jsem oprášila pozdrav slunci, začala cvičit a především eliminovala větu „Mám doživotní pohybový problém.“
Má noha se neuvěřitelně zlepšila, opět lezu po horách, lyžuji, jezdím na kole, na bruslích a zapomínám na to, že jsem kdy měla nějaký problém. Jógou jsem nejen zlepšila svůj fyzický stav, ale i ten psychický. Často mi chyběl úsměv na tváři a teď si jen říkám – proč vlastně? :-)
A jak to všechno skončilo? V listopadu 2012 jsem dostala příležitost stát se součástí Pranava Jóga Centra, kde jsem dodnes. Lenka mi umožnila absolvovat podzimní školení lektorů v letošním roce 2013 a dostat tak šanci učit se být lektorem jógy.
Každý máme tu svou cestu, svou dharmu, a mě se zdá, že jsem si ji z velké části uvědomila. Jóga je životní cesta, ze které se ohromě těším. Jak říká Sharon Gannon „Yoga is teaching us how to live harmoniously with the Earth.“ (Jóga nás učí, jak žít v harmonii se Zemí.) Jóga mě tedy naučila být laskavější, pokornější a naslouchající jak sama k sobě, tak i k ostatním bytostem.
Irenka učí jógu v Ostravě, takže zajděte její hodiny vyzkoušet do Pranavy ;-)
]]>Duchovno a deprese
Jako dítě, narozené s pupeční šňůrou několikrát kolem krku a po porodu oživované („jdu zpátky, to nebyl dobrý nápad“), jsem odmala trpěla velkými stresy a strachy ze smrti, které se nejhůře projevovaly před každým usnutím – tehdy jsem téměř hystericky plakávala ze strachu, že usnu a umřu…Následně poměrně brzy se u mě projevila klinická deprese, s níž zápolím dodnes – a jak se ukázalo, nějaký nezdravý podvědomý program v sobě nese celá generace mých příbuzných, neboť deprese tam „kosí“ ženské příbuzné již více než jedno století.
Při pohledu zpět jsem se tedy prodírala životem od začátku dost smutně a klopotně. Postupně se na mě vršily nejrůznější zdravotní obtíže a ve 27 letech jsem již byla plně medikovaná antidepresivy a léčila si i přidruživší se zdravotní nesnáze. S určitou trpkostí jsem tedy říkala, že každé nové desetiletí s sebou u mne přináší jednu novou diagnózu a jeden nový lék.
Krizový program
Od svých 29 let jsem začala postupně přibývat na váze, až jsem se při 172 cm výšky dostala na váhu 75 kg. Nijak zvlášť mě to ale netrápilo: viděla jsem u svých příbuzných, že po třicítce se všichni začínají zakulacovat, a nenapadlo mě, že to nemusejí být jen dědičné dispozice. V pětatřiceti přišlo rozhodnutí nechat si postavit dům a přes několikeré stěhování a adopci dvou holčiček jsme se s manželem konečně usadili v Rychvaldu u Ostravy. V té době jsme už byli vprostřed těžké manželské krize, kterou jsem si ovšem neuvědomovala. Svůj pocit vyhoření a absenci manželského života jsem přičítala únavě, stereotypu a taky tomu, že „to je přece normální“.
Jediné, co jsem si silně uvědomovala, byl naprostý nedostatek aktivního pohybu v mém životě. Tušila jsem, že můj organismus takto nemůže pokračovat dalších třeba čtyřicet let, že se dříve či později vzbouří, a tak jsem začala vysílat do vesmíru informace (a možná dokonce přání), že bych ráda našla druh pohybu, který nebudu nesnášet. Že bych nějaký mohla milovat, či dokonce se na něj těšit, jsem si v té době naprosto neuměla představit.
Během let předtím jsem několikrát byla v hodinách ostravské Jógy v denním životě, a dokonce si párkrát i předplatila nějaký ten půlroční kurzík. Můj zájem o jógu byl však velmi vlažný, ba možná spíš dokonce studený ;-). Učitelé mě nezaujali, jejich řečem jsem nerozuměla, cviky nezvládala a verbálnímu vedení v relaxaci jsem se v duchu smála.
Na podzim roku 2010 se zjistilo, že moje babička má neoperovatelný nádor na slinivce. Moje starší dcera dostala mononukleózu a málem jí selhala játra. Mé manželství bylo v troskách a manžel byl již několik let ve fázi nepoužitelného tao. Já sama byla jako předimenzovaná struna, která může každou chvíli prasknout. A v určitý okamžik ke mně přišla informace „zapiš se do jógy“. Rozum ji několikrát potlačil – „vždyť jsem už chodila a fakt mě to nebaví“ – ale informace se vracela. Na počátku roku 2011, kdy starší dcera završila své úspěšné období těžkým průběhem dětských neštovic, jež chytla od mladší sestry, jsem seděla devátý týden s některým z nemocných horečnatých a puntíkovaných dětí doma, přijímala zprávy o horšícím se zdravotním stavu své babičky, neměla se o koho opřít a byla zoufalá.
V únoru jsem si tedy vyslala do vesmíru další, už konkrétní požadavek: 1. Chci najít jógu, která bude začínat v březnu, 2. Chci učitele-muže, protože potřebuji doplnit tím, co postrádám doma, 3. Chci, aby mě to bavilo. Našla jsem vše z toho. Objevil se učitel, který mi zprostředkoval netušený způsob praktikování jógy, který byl dostatečná osobnost, aby mne zaujal, a já po prvních lekcích, kdy jsem funěla a styděla se za to, že nestíhám ani začátečnické tempo, zjistila, že mě to baví… během následujících čtyř měsíců se mé tělo samo zbavilo nadbytečných dvaceti kilogramů a vrátilo se ve 39 letech na váhu, kterou jsem měla o deset let dříve. Zkrásněla jsem. Začala jsem se cítit líp. A líp. A mohla za to jóga…
Rychlý úprk do učitelování
Hned někdy zpočátku mě napadlo „všímej si, jak tvůj učitel učí, protože budeš taky učit“. Tehdy jsem se tomu rozumově zasmála, a možná si dokonce poklepala na zpocené čelo. Během následujících tří měsíců jsem ale udělala v pozicích takový pokrok (a mé tělo se natolik fyzicky spravilo), že jsem tušila, že tato nová láska bude mít nějaké praktické pokračování. Hned v létě se na mě začalo obracet několik lidí, kteří se mě ptali, jestli někde jógu učím, a vyjádřili zájem o moje kurzy. Připadalo mi to jako nevýslovná drzost. Poradila jsem se s několika učiteli jógy a jejich rady se slily v jedinou: zkus to a uvidíš. Nechala jsem proto všemu volný průběh a na srpen zajistila prostor v Bohumíně a čas jednou týdně a rozeslala informace, že mohu vést jógu. „Pokud ji mám učit, lidé přijdou.“ A lidé přišli. Od té doby učím jógu nepřetržitě. Možná, že slovo „učím“ není to pravé – možná je to spíš průvodcovství jógou. Prošla jsem různými kurzy pro cvičitele, které trvaly den či týden, ale vlastně dodnes nemám na učitelství jógy „papír“. Občas se dozvím, že bych bez papíru jógu vůbec neměla učit, a vždy si vzpomenu na staré indické jogíny, kteří vycházeli jen ze svých tradic, prožitků, zkušeností a pocitů – a tak vnímám jógu i já.
Život je jóga
Jóga se pro mě totiž neomezuje na lekce jógy, ať už je vedu nebo jsem na nich vedena: jógou je pro mne celý můj život. Na jógu vzpomínám, když doma dennodenně zametám a uklízím po dětech – to je pro mne jasná karma jóga, při které se učím trpělivosti. Chvíle radosti a silných prožitků, to je moje bhakti jóga. Příprava knih, která mne živí, a psané slovo – to jsou střípky mé džňána jógy nebo jógy intelektu. A hatha jóga, a tedy princip ásán neboli fyzické praktikování, to je moje každodenní realita.
Z praktikování hatha jógy dvakrát denně jsem se ustálila na přibližně jednom cvičení každý den a občas vynechám – například když uctívám své ženství probíhající menstruací ;-). Jóga je pro mne již dlouhou dobu tak základním projevem života, že vlastně není ani moc potřeba o ní mluvit… Dokonce i své profesní směřování jsem nezaměřila jen a pouze na jógu, protože jsem zjistila, že ta bude vždy tvořit naprostý základ všeho, kam budu směřována a kam zároveň aktivně půjdu. Je to zdroj, z nějž čerpám, způsob mé existence. Je to pro mne stejné jako dech a rytmus srdce. Prostě bez toho nelze být. A tak přestože je jóga tímto prazdrojem mého bytí, svou energii směřuji i do dalších oblastí.
Depresivní výhry a prohry
Moje celoživotní zápolení s klinickou depresí, na niž jsem medikována i v současnosti, zřejmě nasměrovalo mé profesní kroky k tomu, že i v józe se na mých hodinách stále více objevují lidé, které trápí nějaký nepříjemný vleklý zdravotní problém. Chodí za mnou a chtějí rady a já, ačkoli jsem toho kvůli svým zdravotním trablům, a především trablům své starší dcery musela opravdu hodně nastudovat, jsem místy bezradná. A tak skrze studium Institutu aromaterapie jsem objevila fantastickou diagnostiku a léčebné metody tradiční čínské medicíny, jež mne doslova uchvátily. Rozhodla jsem se tedy jít ve studiu dále touto cestou a uvidíme, kam mne zavede. Zda – začínající dvaačtyřicetiletá studentka – toto studium absolvuje, nebo z něj projde jen určitou částí a přehodí výhybku opět jinam.
Spojení TČM a jógy vidím v současnosti jako jedinou skutečnou možnost, jak „zatočit“ i se svým problémem s depresí a příslušnými léky: chci být sama sobě první klientkou, první pacientkou, a pokusit se zvítězit. Ne nad nemocí, ale nad vlastním dlouholetým pocitem, že toto sama nějak neumím zvládnout.
Budu mít k tomu mocné nástroje: akupunkturu, byliny – a samozřejmě jógu. A ať už moje další cesta bude klikatá nebo rovná jako střela, ať už mě povede kamkoli a s kýmkoli, dnes už vím, že díky józe bude probíhat v pevných mantinelech, jež nedovolí, abych se zřítila ze skály a roztříštila se na malé kousíčky.
Danielčiny články a akce můžete sledovat přímo na jejím webu www.zivajoga.cz
]]>Co v Indii? Radsej mozno USA, Dubai, ale Indiaaa? Ale ako spravnemu milovnikovi vsetkych nepoznanych destinacii mi nedalo… opytala som sa kam sa pojde, vygooglila vsetko na webe a bola som in… ha, ja a India… mama mojaaaa :-) na zaciatok som nabehla prudko do fitka, aby ma tam s mojou nadvahou v tych horucavach rovno nepiclo… a hlavne, aby som so zvyskom nasej vypravy stacila :D
Nuz, tak zacala nielen moja cesta k Indii, tak zacala hlavne moja cesta k sebe a zivotu, ktory som sem chcela prist zit… doteraz mam pred ocami jeden vecer, ked sme sice v horucavach a unavene, ale stastne cvicili na streche nasho hostelika jogu… pre mna to bol prvy dotyk s jogou… a nemohol byt dokonalejsi…
Niekedy si na niektore situacie v zivote skratka musime pockat a trochu na ne dozriet… pred nami sa crtala krasna, obrovska, starobila pevnost, zapadalo slnko a my sme viac-menej relaxacne skusali rozne pozicie… pre mna bola toto pecka… nieco nove, kedy som mala pocit ze mozno najdem to, po com mi srdiecko pistalo uplne najviac – a to bol pokoj na dusi… prave v Indii som ho nachadzala v ociach snad vsetkych ludi,ktorych som stretla… ja ako maly energicky „vesely zurvalcek“, som nechapala, ako sa niekomu mozu smiat oci, ked nema nic… az tam som pochopila, ze hoci nemali temer nic, mali omnoho, omnoho viac ako my vsetci dokopy... a rozhodla som sa to najst…
Takze… po mojom navrate domov sa po tomto velkom rozhodnuti vesmir rozhodol milu Janku prefackat a teda kopnut smerom, kam chce ist :-) Nuz tak ma teda po navrate, hned za horuca temer na letisku cakal rozchod s dlhorocnym priatelom… takze ku depke po Indii sa pridala aj nova depka za byvalym frajerom…
Srdiecko dostalo zabrat, ego zurilo, trieskalo dverami, skrinkami, cim len to slo, a popritom vsetkom si ulavovalo nepublikovatelnymi slovnymi spojeniami (co v danom momente prinieslo neopisatelnu ulavu :D), keby pomohlo hodit sa o zem a zurivo mlatit pastickami, isto by doslo aj k tomu :-) jedine sa tesilo telicko (pretoze okrem nespanku aj nejedlo a teda chudlo :D) a dusicka rastla, aj ked jej to v danom momente bolo uplne, ale uplne jedno…
Nuz… to bol prvotny impulz ku duchovnu, joge, alebo ako to cele nazvat, kedze ja jogu nevnimam len ako nejake krkolomne pokusy o samodolamanie sa.
Druhy, trochu ozajstnejsi dotyk s jogou bol v Ostrave, v mestecku, ktore mi od prveho dna prirastlo k srdci (a paradoxne ma aj do Ostravy dostala India, kedze som niekde vykutrala, ze v Ostrave bude nejaka prednaska o prane vedena panom z Indie… proste som tam musela byt… aj ked vsetko bolo proti mne, vlaky meskali, nestihla som pripoje, vonku boli neskutocne horucavy, moje kontaktne sosovky sa rozhodli strajkovat… ja som si povedala, kaslem Vas vsetkych, co ste proti… ja tam ideeeem J nuz tak pekne v osobaciku, nekonecne hodiny, nalozena vo vlastnej stave s rozmazanym videnim ale dosla som :D teraz to beriem ako lekciu trpezlivosti, ktoru odvtedy trenujem pravidelne :-)
O par mesiacov neskor som nahodou na nete nasla info o jogafeste, no co lepsie pre nejoginku? Jasne, hor sa na to, tri dni do odpadnutia J dosuchtala som sa v termoponozkach, smyklavej podlozke a v mojich indskych gatusiach, ale hlavne hladna po yoge a mojom novom smerovani J na prvej lekcii so mna tieklo ako zo suda, ponozky si na smyklavej podlozke zili svoj zivot a konecne si to patricne uzili :-) karimatka splnila svoj ucel jedine ako maksia podlozka na spanok :-)
Po tychto troch dnoch som mala svalovicu na uplne kazdom kusku mojho tela (ano, aj na miestach kde som bola presvedcena, ze to mozne nie je :D) a bola som odhodlana takto si zit az na veky amen…
no ale ked sa pre nieco nadchneme, tak to predsa nedostaneme vsetko na striebornom podnose, to by sme si to dostatocne nevazili... aspon ja musim kamaratom tam hore vzdy ukazat, ze teda aaaanooo, ja to fakt myslim naozaj a velmi, velmi si to prosim a som na to ready…
Nuz, takze take hodiny yogy, ake som zazila na yogafeste, alebo s babami na Antariku (Monikou a Danielkou) som u nas nenasla… yoga sa u nas cvici (o com som kedysi ani netusila JJ), no kazdy ma svoj styl a stale to tak nie je ono… takze som si z ponuky u nas vybrala najskusenejsieho cloviecika, ktory jogou zije kazdou bunkou tela… i ked to mozno nema ten spad a stavu, ktoru maju baby (a ja ich za to neskutocne obdivujem a zboznujem :-), viem, ze tento pan mi moze dat najviac.. a ked sa uz ucit, tak od toho najlepsieho.
Popri tom kutrem po nete a hlavne sa, ked sa da hodim sa na zem (nie, uz pri tom nemam potrebu mlatit pastickami :D) a natahujem, co treba… idealne spojenie je, ze ja lezim na bruchu, natahujem nozky, abo nieco posilnujem, citim, ze telicko sa trasie ako blaznive a moje usate 4 nohe najkrajsie slniecko si zmysli, ze ejha panicke treba pomoct… idealne na nu priskocit, ak sa da, alebo teda jej strcit frisbee pod nos, alebo jej rovno olizat cumak, ked sa uz tvari, ze nieco robi :D ked rozbalim podlozku, lezi na nej prva, darmo, tej uzasnej energii, ktora z podlozky sala sa proste neda odolat. :-)
Nuz, tak to bola v skratke (ehm, mozno nie v skratke :-) moja cesta za jogou… trnista ale krasna… a velmi sa tesim, kam ma este povedie, lebo mi moj nufak vravi, ze to este ani zdaleka nie je vsetko… v hlave sa uz rodia nejake plany a sny a tuzby, takze si pojdem pekne step-by-step za nimi :) a verim, ze sa na mojej ceste stretnem aj s niektorymi z Vas.
P.S: zvazovala som, ci prilepim aj fotecku… nedalo mi… kuknite ten rozdiel – okrem tich kileciek je hlavny rozdiel moja ukludnena dusa a reakcie okolia… mas noveho chlapa? Si zamilovana? Ty ziaris, co robis? No paradoxne, nie je za tym chlap, som za tym ja a moj konecne najdeny pokoj :-) nie som ani zdaleka dokonala (teda uz sa k tomu priblizujem :-D), obcas mam este stale co robit sama so sebou, ale ked sa pozriem tak 2 rocky spat, ze waw… a za to vsetko velka, prevelka vdaka.
]]>Mé setkání s jógou nebyla láska na první pohled :-)
Vše začalo, kdy jsem před několika lety navštívila kartáře a šla za ním s
tím, že cítím pracovní „vyhořelost“. Pán se na mě divně podíval, rozdal karty a pak mi řekl, že je nejvyšší čas se sebou něco začít dělat. Začal se mě vyptávat, co pro sebe dělám, mě v té době bylo do smíchu, co já pro sebe dělám? V té době jako cvičitelka aerobiku, která trávila hodiny ve fitkách, snad ne málo.
On spráskl ruce nade mnou a povyprávěl mi, jak jsem bez energie a že mé tempo vede tak ke zhroucení a ať se vzpamatuju. Podal mi na papírku číslo jeho kamarádky, která cvičí jógu pro ženy a že za ni si mám zajít a uvidím sama, co mi to do života přinese. Představa, že já cvičím jógu a rozjímám, ve mně vzbuzovala záchvaty smíchu :-D
Nějakým způsobem tušil, že tam nepůjdu a proto mi ještě při odchodu řekl, ať mu slíbím, že si na jógu zajdu a že si u kamarádky speciálně mě ověří, jestli k ní chodím. Nic jiného mi nezbylo a tak jsem se vydala na mé první lekce jógy.
Pro mě, jako temperamentní a živou osobu byly asány nudné a sedět nebo ležet 10 min s tím, že má mysl a tělo má být naprosto klidné, oprostit se od okolního světa a nad ničím nepřemýšlet, prostě jen být a užívat si ticha sama v sobě něco nemožného. To mě vyčerpává a ubíjí. Úsměvné, co? 10 min na nic nemyslet, to přijde každému k smíchu, ale pro mě, to byla nejtěžší věc.
Jóga byla a stále je pro mě výzva, zdolávala jsem ji a sžívala jsem se s ní. Začala jsem ji víc studovat a zkoušet chodit i na jiné lektory nebo víkendové workshopy.
Jóga mi poskytla nejen pohled na zdravý životní styl a zdravou výživu, která mě vždy zajímala, ale poskytla mi možnost poznat spoustu zajímavých lidí a přátel, někteří patří dnes mezi mé velice blízké přátelé. Poskytla mi pohlížet na svět jinak, ne tak materialisticky, jak jsem pohlížela a více se nad ním také zamýšlet.
Dodává mi energii, potěšení, pocit radosti, pročišťuje mou hlavu od všeho přemýšlení a hlavně klid v duši. Umožňuje mi být více sama se sebou spokojená a šťastná a k tomu snad již není ani co více dodat.
Jsem vděčná, že jóga mi do života již dnes přinesla víc, než jsem očekávala a věřím, že to je jen začátek.
Držím palečky každému na své cestě životem - Romana Zemánková.
SAT NAM.
Romančin příběh se účastní soutěže o jógový kalendář. Napište svůj příběh do 20.12.2013 a šanci na výhru máte i vy! Více informací, čtěte zde.
]]>Mé první zkušenosti s jógou byly otřesné… Maminka mě kdysi vzala na takové to hromadné cvičení ve velké tělocvičně ve škole, kde bylo namačkáno opravdu spousta lidí. Kvalita podložek a prostředí tudíž docela dost pod nulou. Tehdy mi mohlo být tak 8 let a jako dítě jsem byla dost ohebná, silná (i když vyžle) s energií na rozdávání. Lektor byl nějaký muž ve středních letech. Vypadal spíše jako nějaký kouč z posilovny, než jogín s charakteristicky tvarovanými svaly. Vím, že mi to vůbec nešlo, a když se ocitl u nás, tak mě neustále shazoval, jak mi to nejde a ať se jen koukám, protože mamince to jde ohromně. Takže po této zkušenosti jsem už každou zmínku o józe brala velice pesimisticky.
Jednoho rána, když jsem přespávala u babičky, jsem ji viděla se protahovat. Zrovna se ve stoje dlaněmi dotýkala země. Docela mi to vyrazilo dech – babičce bylo přes 60 let. Postavu měla štíhlounkou a její ohebnost mě dostala. Zkusila jsem se to ráno protahovat s ní a ona mi povídala jak na různé pozice. O józe ještě ani slovo. Zjistila jsem, že jak jsem v pubertě mírně povyrostla a tělo se změnilo, tak se již dlaněmi země nedotknu a i předklon v sedě byl docela problém.
Po několika letech jsem se dostala k mému vysněnému tancování tribal belly dance přes mou oblíbenkyni Rachel Brice. O ní jsem se tehdy dočetla, že dělá od malička jógu a tanec. Díky józe zvládne v klidu tančit pomalým soustředěným tempem a vypadá to ohromně. To mě nakoplo a začala jsem hledat nějaké studiu v Ostravě, které by splňovalo mé požadavky – hezké prostředí a příjemný přístup. Když ve svém životě chystám nějakou změnu, potřebuji se na ni psychicky docela dlouho soustředit a promýšlet ji a tak podobně. I toto mi trvalo asi 2 roky, než jsem našla vhodné studio a přiměla jsem se tam zajít. Navíc nerada chodím někam sama. A samozřejmě nikdo z mého okolí se mnou nechtěl jít.
Studio, které jsem si vybrala, byla Pranavajoga. Začala jsem zlehka chodit pouze na kurz Hatha jógy k Vítku Oramovi. Chtěla jsem se opravdu pozice naučit v klidném tempu a nechat tělo zvyknout na jiný styl pohybu.
Již po první hodině jsem se do jógy zamilovala. Protahování zbožňuji nadevše. Cítit jak se příjemně protahují svaly, o kterých člověk ani neví je prostě božský pocit. Vítek byl jako lektor stoprocentní a opravdu jak bylo jeho cílem – naučil mě jako svého žáka cvičit i doma. Tehdy to sice ještě nebylo pravidelně, ale přece jen bylo.
Další rok jsem si zašla na dvě hodiny Vinyasa jógy v tomto studiu. Každý, kdo si vzpomene na své začátky, samozřejmě pochopí, že jsem to prostě v tom jejich tempu nestíhala :-D Hodiny zrovna vedla Marcelka a i když jsem viděla ty pohledy ostatních – jéé zase nováček, to bude zase pomalé tempo – Marcelka se mi věnovala a vysvětlovala s trpělivostí, kterou jsem ještě nezažila. Po těchto hodinách jsem si detailně pročítala rozvrh a styl hodin, které zde lektoři vedou a rozhodla se jít na kurz Ashtanga jógy.
Mám ráda pohyb, rychlejší cvičení a chtěla jsem rychleji zpevnit tělo. Kurz vedla Danielka Rašiková a já si ji hned zamilovala. Její styl vedení a zrovna tento druh jógy byl prostě ten pravý, které jsem hledala. Po roce tohoto kurzu jsem si začala kupovat neomezené permanentky a cíleně jsem zde chodila cvičit i na jiné hodiny k různým lektorkám a mezi mé nejoblíbenější patřila i Monika a Kamilka.
Již několik let navštěvuji toto studio s přestávkami (hold ne vždy jsou penízky bokem a je to spíše pro mě luxus chodit pravidelně na hodiny) a cvičím i doma každý den po ránu, když zrovna nejdu ten den na lekci. Byla jsem na jógovém pobytu s Danielkou R., který byl báječný, chodím na večerní hodiny do studia a na semináře. Jóga dala mému životu klid, který jsem od mala hledala (hlučná domácnost, deprese, černé období…) a hlavně štíhlé svaly a zpevnění těla.
V práci vedu taneční kroužky pro děti, a jak mám jógu již zažitou a stává se víc a víc mou součástí, zapojuji ji i zde, a vidět jak to děti baví a jak se těší na další hodiny, je pro mě pocit k nezaplacení. V běžném životě mi hodně pomáhá psychicky, v tanci i jiných činnostech.
Vím, že mě jóga bude provázet celým mým životem, už jen proto, že nechci skončit jako stařenka, která se sotva dobelhá do obchodu, ale chci cvičit neustále a cítit se svěží a v pohodě =)
Hančin příběh se účastní soutěže o jógový kalendář. Napište svůj příběh do 20.12.2013 a šanci na výhru máte i vy! Více informací, čtěte zde.
]]>Loni v září navrhl, že se spolu zapíšeme do jógy. Ale abych dokázala přesně popsat, jaká pro mne byla první hodina, zkusím nejdříve popsat sama sebe. Jsem velice soutěživý člověk, a proto pro mě byl sport formou soutěže. Mí rodiče mě nikdy ke sportu nevedli. Takže když jsem ukončila základní školu, ukončila jsem i veškerou sportovní aktivitu. Jediné, co mi zbylo, bylo skautování, a tudíž dlouhé procházky přírodou. Ale jako sport nic moc.
Loni, když mi bylo 21 let, jsem po šesti letech bez pohybu vyrazila na svou první lekci jógy. Na programu byl Rozhovor s vlastním tělem. A tělo mi teda dalo pokec!! Musela jsem držet ruce ve vzduchu a v předklonu se dotýkat země prsty na rukou, což mi teda rozhodně nešlo. Zmohla jsem se na to, abych si v předklonu podepřela rukama kolena. Byla jsem zpocená jako prase, všechno mě bolelo.
Ačkoli to pro mě byla otřesná zkušenost, bolestivá a potupná, přece jen ve mně hodina jógy něco zanechala. Nebyla to ani tak samotná hodina jógy, jako spíš moje instruktorka Denisa. Byla nádherná (a stále je!). Byla energická a svá osobnost. Strašně jsem se za sebe styděla. Přišla nenalíčená a vypadala nádherně. Samozřejmě geny dělají své, ale nemůžu na ně všechno vymlouvat. Na vlastní oči jsem viděla hmatatelný důkaz toho, že se nemusím spokojit s tím, jak teď vypadám, ale můžu pro sebe něco dělat. Něco zdravého. Navíc sama Denisa říkala, že všichni co jsme přišli, jsme mladí lidé a není v pořádku, když nezvládáme jednoduché cviky. Měla pravdu. Začala jsem dřít a cvičit. Jenže mi to nevydrželo dlouho.
Kvůli obtížnému zkouškovému období jsem měla spoustu stresů a i přes to, že jsem pravidelně cvičila, jsem neustále přibírala víc a víc. Za 3 měsíce se moje váha z 52 kg vyhoupla na 59 kg. Stresem řekla bych a každodenním vysedáváním nad učením. Rodiče mi to neustále dávali sežrat, že jsem tlustá, že bych se na sebe měla podívat do zrcadla. Neustále mě kontrolovali co jím a kolik toho sním.
Když nikdo nebyl doma, tak i já jsem propadala panice nad svým stále více nateklým tělem a plakala jsem. Nedokázala jsem pochopit, co dělám špatně, když cvičím, moc nejím a kynu a kynu. Hnusila jsem se sama sobě. Přestala jsem se stýkat se svými kamarády pod různými výmluvami o práci a podobně, ale pravda byla, že jsem se styděla sama za sebe a nechtěla jsem, aby mě takhle viděli.
Změna nastala, když internetem začalo kolovat třicetidenní cvičení, které budu cvičit 20 minut denně a zpevní mi to celou postavu. A budu krásná. Konečně. Tak jsem cvičila každý den. Byla jsem odhodlaná dělat cokoli, jenže jsem se neohlížela na své tělo. A po deseti dnech ustavičného cvičení, jsem sice měla menší obvod přes boky a bříško, ale sem tam se mi zatočila hlava, nebo podlomila kolena. Tělo nezvyklé na pohyb začalo vypovídat službu. Párkrát mě opustila síla a spadla jsem na zem, nebo na televizi. Musela jsem přestat cvičit, protože bych se jinak úplně zhuntovala. To taky není dobrý a od té doby jsem necvičila vůbec.
Kvůli neustálé únavě z nudného učení, jsem nestihla opravit svou hrozně napsanou bakalářskou práci, takže ke státnicím jsem taky nešla. Přemohla mě hrozná nuda, protože pořádná brigáda už se taky nedala sehnat a jezdila jsem jen o víkendu s přítelem pracovat. Jinak nic. A 5 dní v týdnu jsem trávila unuděná za počítačem.
A jednou jsem se v červnu tak nudila, až jsem z té nudy začala cvičit pozdravy slunci. Pak další. A další. A už jsem cvičila hodinu. Ob den zase. A tak jsem se nenápadně z nudy posouvala, až jsem zjistila, že už mě cvičení pozdravu slunce konečně nebolí. Dokonce jsem zjistila, že pozice dělám dynamicky, vesele, nezapotím se ani nic.
Dodalo mi to obrovskou motivaci. Od té doby jsem se nestyděla cvičit před rodiči nebo před přítelem. Taky když jsme pracovali na nějakém festivalu a já měla chvíli volno, vyběhla jsem si rozdělat podložku a dát si pozdravy. PŘED LIDMA!! A bylo to fakt super :-) Vůbec jsem se necítila hloupě. Konečně jsem si připadala, že i když pořád nejsem na váze, na jaké bych chtěla být, tak už u cvičení nevypadám směšně. Alespoň tedy u těch pozdravů.
Přes léto jsem cvičila sama, pro sebe. Jezdila jsem s přítelem často na chatu od rodičů, co máme v Nové Horce. Jednou jsem „omylem“ vstala před východem slunce. Ale připadala jsem si tak nějak podivně nabitá energií. Měla jsem ohromnou chuť v té orosené svěží trávě udělat pár pozdravů ještě nevyšlému slunci. Bylo to nádherné. A co přišlo po tom! Zastavila jsem se. Všude bylo ticho a slunce začalo vycházet. Nejdříve jen kousek, pak půlka a najednou už bylo venku. Celé to trvalo asi jen 3 minuty, ale já jsem najednou věděla, že jsem součástí jednoho celku a že znám celý Vesmír a celý Vesmír zná mě. Všechno bylo nádherné a tak harmonické.
Dokonce jsem si povídala s květinami a celou dobu jsem věděla, že tohle jsem měla zažít. Někdo chtěl, abych si tu nádheru prožila. Abych věděla, že se o své tělo musím starat a čistit jej. Že příroda kolem nás je plná moudrosti. Z toho všeho jsem byla dojatá. A hned v září jsem se chtěla přihlásit do dvou kurzů jógy.
Zapsala jsem se nejdříve na Kundalini jógu, kterou jsem chtěla vyzkoušet a pak znovu na Radžajógu k Denise. Jenže v mém kočovném životě studenta už mi na ni nezbyly korunky, tak jsem chodila jen do jedné. Stále se snažím pravidelně cvičit a za tu dobu jsem udělala obrovský pokrok. I když pořád nejsem tam, kde bych chtěla být, musím se pochválit za svou píli a vytrvalost, protože se mi dostává slibovaného ovoce. Mé tělo pořád není zvyklé na každodenní cvičení a pořád ještě mám co protahovat, ale jde to a posunuji se.
Změnila jsem stravovací návyky a zavedla stravovací rituály. U Denči chci pokračovat co nejvíce to půjde. Obklopila jsem se hromadou motivujících jógových obrázků a prohlížím si je a hledám v nich inspiraci. Díky józe jsem se naučila uvědomit si své tělo a jeho možnosti. Dokonce do něj vidím, jak se při jednotlivých pozicích protahuje a uvolňuje a jak se léčí.
Mou obrovskou vášní se stalo malování. Někdo tomu říká automatická kresba, jiný intuitivní nebo energetická. Já skrze malování přijímám zprávy od svého těla, abych věděla, co mu schází a učím se tak naslouchat sama sobě. Tam také směřuji. Jednou chci v budoucnu pracovat s dětmi. Třeba v terapeutické komunitě, nebo jako soukromník kdekoli jinde. Ale chci ke své práci využívat arteterapii a před ní si s dětmi třeba zacvičit jógu. Taky JAMA a NIJAMA jsou pro mě důkazem, že odlišnost, která mě v mém životě provází, není projevem vadnosti a důvodem k posměchu, ale naopak důkazem, že krása a jedinečnost člověka spočívá v jeho morálních hodnotách a přesvědčení. Není to jen o vzhledu.
Svou cestu jsem Vám tady vyhodila během chvíle, ale za celou tu dobu, co ji sama žiju, jsem si uvědomila, že nejtěžší zkouškou je vypořádat se sama se sebou. Najít v sobě víru v sebe sama a neohlížet se na úspěchy nebo neúspěchy ostatních. Ačkoli stále mám rozpory, ať už je to kvůli vzhledu, úspěchu nebo váhy, snažím se stále posunovat v před, abych sama sobě mohla říci, že jsem dělala dobře, že to mělo smysl a že jsem fakt dobrá :-)
Zuzčin příběh se účastní soutěže o jógový kalendář. Napište svůj příběh do 20.12.2013 a šanci na výhru máte i vy! Více informací, čtěte zde.
]]> 
Už jako malinká jsem byla zvláštní, takové pozitivně naladěné dítko, které si dokázalo samo hrát, malovat a ničím se zbytečně nestresovat. Nikdy mě nikdo k ničemu nevedl a pro vše jsem se vždy rozhodla pouze já sama. Rodiče mě úžasně vychovali, chvála jim, ale nejsem z té rodiny, kde vás posílají na klavír, na housle, na malování a do různých kroužků. Já sama jsem se rozhodla pro výtvarku, zpívání, přírodovědný kroužek apod. Sama jsem si řekla babičce, že se chci naučit, šít, vyšívat. Je mi to nějak přirozené a přetrvává to až do dneška.
Mám potřebu dělat, co právě chci a trápí mě, pokud z nějakého důvodu nemůžu. A vždy hledám všechny cesty k tomu, abych mohla.
S přípravou do školy mi nikdo taky nikdy nepomáhal a nemusel pomáhat, a když se mí rodiče v mých šesti rozváděli, už tehdy jsem to svým způsobem chápala a rozuměla tomu. Prostě jsem věděla, že za to nemůžu a nestěžovala jsem si, když jsme měli na večeři jen chleba s máslem. Věděla jsem totiž, že kdyby maminka mohla, že nám dá vše, co bychom si jen přáli. A k tomu jsem byla zároveň vychována tak, abych se rozdělila i o poslední kousíček chleba. Byť byli rodiče rozvedení, nijak jsme jako děti tím výrazně netrpěli. Taťka si nás pravidelně brával a obecně jsou u nás v rodině dobré vztahy. I když nic nebývá dokonalé. Ale nikdy se nikdo zbytečně nehádal (nebo mi to bylo zatajeno :-) a všechny mé sourozence, babičky, dědy, a tak dál mám moc ráda:-*. Všichni se máme rádi. A to je podle mě nesmírně důležité. Láska, ta je pro mě nejdůležitější, pro tu se žije.
V dětství jsem potom bývala často v nemocnicích, jelikož jsem měla brýle jako popelníky, silné dioptrie a šilhavost. Vypadala jsem jako kluk :-D.A tak mi několikrát operovali oči. Taťka s mamkou mi vyprávěli, že při konci návštěvních hodin všechny děti plakávali a já chodila mezi nimi a říkala jim, ať nepláčou, že se zase maminka s tatínkem brzy vrátí.
Navíc si pamatuji, že před operací, když nám píchali takové ty injekce do zadku na uklidnění, tak jsem se hlásila dobrovolně a smála se při tom, aby se ostatní nebáli. To dělám vlastně i dnes :-D. A když jsem po operaci neviděla a přišli mě rodiče navštívit, tak prý oba plakali a já byla přitom naprosto v pohodě, bez problémů jsem si dala jídlo, zašla na záchod, jakoby nic…
Dále v průběhu dětství a dospívání jsem prožila spoustu životních událostí, které by možná vydaly na zajímavou knížku, ale vždy jsem si na každé dokázala přirozeně najít něco pozitivního. I když střet s realitou byl a je pro mě také nelehký a často bolestivý.
Upřímně nevím, kde v sobě neustále nacházím onu neskutečně velkou vnitřní sílu. Nějak věřím, že mi nebyla dána jen tak pro nic za nic a nesmírně si jí vážím. Svůj obláček štěstí, jak mu říkám, si střežím, jak jen to jde. Často na něm lítám a nasávám energii, abych jí pak dole na zemi mohla rozdávat tam, kde je zrovna potřeba. Někteří v mém okolí mě mají sice za podivínku, avšak přezdívky typu mimozemšťan mi už vůbec nevadí :-D.
Např. jsme se s mamkou několikrát stěhovali a pro mě to znamenalo další dobrodružství, nové kamarády, nové zážitky. I když poslední stěhování do bytu o velikosti 1+1 nebylo jednoduché. Často jsem se potřebovala učit a dospívající brácha potřeboval taky svůj prostor a mamka ostatně taky, a tak jsme se často hádali. Zkrátka nám tam bylo těsno. Není jednoduché, nemít své vlastní klidné místo.
Proto jsem si moc přála se co nejdříve osamostatnit. Když jsem se po absolvování bakaláře dostala na školu do Jižních Čech, byla jsem v tu dobu nejšťastnější na světě, o to víc, že se to podařilo i příteli. A tak jsme sbalili naše věci do dodávky a odstěhovali se 350 km daleko od domova, kde jsme nikoho neznali. I když jsme museli mít spoustu brigád a pracovat každou volnou chvíli, do toho zvládat školu, byla jsem neskutečně šťastná. Svobodná. Poznali jsme spoustu úžasných přátel, navštívili krásná místa a cítili jsme se tam jako doma. Plánovali jsme, jak se tam usadíme, že předěláme nějaké stavení, vykopeme rybník před domem, založíme rodinu a tak podobně. Ale pak jsem o prázdninách před posledním ročníkem vysoké školy rozhodla vyzkoušet výběrové řízení do banky a oni mě prostě vybrali. Takže to znamenalo, že jsem byla neustále v práci, na školeních v Praze a nestíhala jsem domácnost. Přítel mi musel pomáhat s úklidem a vařením, do toho zkoušky ve škole, psaní diplomky, stres v práci a harmonie vztahu se nějak postupně vytrácela.
Často jsem volala domů a brečela, že už fakt nemůžu. Já se ale jen tak nevzdávám, takže jsem diplomku odevzdala v prvním termínu a v práci mě na podzim povýšili. Ale náš vztah jsme po státnicích nezvládli tak, že jsme se rozešli a přítel se chtěl odstěhovat zpátky na Ostravsko. Já jsem samozřejmě nechtěla. Měla jsem dobrou práci, zázemí a byla jsem spokojená. Na den stěhování jsem si vzala v práci volno, abych mu pomohla balit. Teď se nad tím tady při psaní usmívám, jak mi vůbec nic nedocházelo.
Teprve, až odjel se stěhováky, jsem si vše uvědomila. Zůstala jsem naprosto sama v poloprázdném bytě. Brečela jsem celou noc jako nikdy v životě. Druhý den ráno jsem jela opět na nějaké školení do Prahy, oči jsem měla nateklé tak, že jsem si nemohla dát ani řasenku. :-)
Dny ubíhaly a nějak jsem se s tím vyrovnávala. Přemýšlela jsem, že bych mohla konečně někam vycestovat, když jsem sama, soběstačná. To jsem si přeci vždy přála. Ale pak jsem asi dvakrát onemocněla a ještě teď si vzpomínám, jak ležím v tom poloprázdném bytě sama v posteli, neschopná si zajít do obchodu, uvařit čaj a není ani nikdo na blízku, kdo by mě pohladil. V té době jsem cítila, že se musím a chci vrátit domů, i když to znamenalo krok zpět. Cítila jsem, že chci dát našemu vztahu ještě jednu šanci. Říkala jsem si, vždyť se přeci kdykoliv můžu vrátit zpátky do Jižních Čech, kdyby to nevyšlo. Můžu vše, přestěhovat se, kam jen budu chtít, a kdy budu chtít.
Den před Vánoci to bude rok, co jsem zpátky na Ostravsku, a věřte nebo ne, jóga mi nesmírně pomáhá. Ten můj obláček už byla taková malá šmouha na nebi, jak toho na mě bylo moc. A nebýt jógy a jednoho štěstíJ, možná se býval rozplynul úplně.
Když jsem nastoupila v centru Ostravy na novou pozici v bance, těšila jsem se, jak to bude úžasné, ale opak byl pravdou. To místo mi nesedlo a bylo pro mě utrpením. Do práce se mi nechtělo a vůbec se mi tam nelíbilo. Vydržela jsem tam půl roku. Ono, tak či tak jsem se naprosto minula vzděláním a povoláním. :-) Já takový sociální a kreativní člověk jsem vystudovala ekonomii a pracuji v bance :-D Ale, jak vidím všude ta pozitiva, tak věřím, že to nebyla náhoda. Dobře rozumím svému oboru a má specializace v podnikání mi bude užitečná, až vymyslím něco krásného, v čem by bylo možné podnikat :-) Navíc věřím, že i v tom bankovním systému pomáhám lidem a dělám jim den krásnějším. Ke všemu miluju práci s lidmi. V současnosti mě už ovšem drží hlavně jen kolektiv, který je úžasný.
No, a to mé štěstíčko spočívalo v tom, že mě v práci posadili vedle toho nejúžasnějšího člověka. Nejspíše právě díky Darji jsem přečkala ty první těžké týdny, protože právě ona mě dovedla na první hodiny jógy a povídání s anděly, které mi pomohly opět se dostat na svůj obláček a překonat první jízdy tramvají, ze kterých mi bylo smutno, jak se v nich každý mračil. Tohle nebyla náhoda!
…a ten smog v Ostravě, ze kterého jsem po návratu byla nemocná, mí nesmírně ubíral sílu. Dále mi hlavně chyběla příroda, …už jsem po cestě do práce nejezdila kolem rybníků a obory s jeleny a voňavých lesů. Těžce jsem se s tím smiřovala. I když jsem byla blízko mé milované rodiny, přítele a mých přátel, kteří mi tady zůstali, dolehlo to na mě neskutečně. Hlavně ta chudoba okolo, na každém rohu bezdomovec a šedá barva, spousta šedé barvy a sluníčko v nedohlednu. Říkala jsem si skoro každý den, proboha, co tady dělám?
Jóga mě opět posílila. Uvědomila jsem si, že klidně můžu žít na druhém konci zeměkoule, ale vždy záleží jen na mně, co s tím udělám, a jak se budu cítit. Jak jen jsem to mohla zapomenout? Něco, co mám v sobě od narození? Díky józe jsem začala poznávat spoustu úžasných lidiček, začala jsem navštěvovat různé semináře …a dny se začaly měnit k lepšímu.
Objevila jsem i svůj skrytý talent a maluji energické obrázky. Čas v tramvaji si krátím knížkou a do hor, do překrásných Beskyd je to vlastně kousíček. Ještě stále sice pracuji v bance, protože zatím nevím, jak jinak bych si dobře vydělala peníze na to, co mám ráda, ale usilovně pracuji na tom, abych to brzy konečně změnila. Napsala jsem si seznam všech svých snů a přání, která si postupně plním, čtu a dále se vzdělávám a na této cestě mě doprovází jóga. A hlavně jsem pochopila, že i cesta je cíl! A že musím být hlavně spokojená sama se sebou a dělat věci, co chci, a co mě baví. A i když nejde mít vše úplně hned, důležité je se nevzdávat a stále věřit!
Na mé cestě životem mě doprovází tento citát: „Neříkej, že nemůžeš, když nechceš. Protože přijdou velmi brzy dnové, kdy to bude daleko horší – budeš pro změnu chtít, a pak už nebudeš moci.“ (Jan Werich) …a tak se neustále do všeho vrhám po hlavě. A i když se kolem mí vrstevníci vdávají a rodí děti, já stále věřím, že i jednou přijde můj den a budu mít spoustu dětí a budu žít v mé vysněné roubence u lesa …
A tedy, před jógou jsem toho vyzkoušela spoustu, mám to v povaze. Cvičila jsem aerobik, spinning, chodila na zumbu, hrála badminton, lyžuju, běžkuju a miluju hory…, ale u jógy cítím, že je to na celý život.
Je to ten vnitřní hlas, který vám našeptává, a vy prostě víte;-).
„Ten, kdo ví a neví, že ví, spí. Probuď ho! Ten, kdo neví a ví, že neví, je prostý. Pouč ho! Ten, kdo neví a neví, že neví, je hlupák. Vyhýbej se mu! Ten, kdo ví a ví, že ví, je moudrý. Následuj ho až do konce!“ …tohle mi jednou napsala jedna úžasná paní učitelka do deníčku. A je to nejlepší, co mi mohla předat. Děkuji.
Verunčin příběh se účastní soutěže o jógový kalendář. Napište svůj příběh do 20.12.2013 a šanci na výhru máte i vy! Více informací, čtěte zde.
]]>
Panu cvičiteli bylo asi 60 let a byl příšerně pozitivní, až mi tím lezl na nervy. Ale překousla jsem to a po cvičení a závěrečném dechovém cvičení a uvolnění jsem se cítila jako jiný člověk – protažená, odpočatá, pozitivní a plná energie. Tento stav vydržel ještě další den a pak jsem zase upadávala do svého stereotypu. Tím pádem jsem se na každou další hodinu těšila a nikdy žádnou nevynechala.
Cvičila jsem i v těhotenství, porod proběhl rychle a lehce. Po narození dcery jsem se vším přestala, protože mi nezbýval čas a síly. V poslední době cítím, že bych jógu potřebovala jako sůl a každou volnou chvilku se snažím zajít. Vzhledem k mé nepravidelné pracovní době vyhledávám dopolední lekce, co nejbližší mému bydlišti.
Fandím také meditacím, díky kterým se setkáváme sami se sebou a svou podstatou. Mezi mé oblíbené ásány patří všechny protahovací, nemám ráda pluh a kobru, bolí mě z ní bederní páteř a proto je cvičím velmi opatrně.
Na jednom jógovém pobytu jsem se seznámila s ájurvédou a té jsem zcela propadla. Po zavedení jednoduchých pravidel (3 jídla denně), respektování denní a roční doby při výběru potravin jsem dosáhla ideálu váhy a jím všechno.
Mé doporučení pro všechny, kteří se jógy z nějakého důvodu bojí je, ať ji prostě zkusí a udělají si vlastní názor. Každý cvičitel je jiný a pokud se bojíte mladých ladných dívek, které stojí na hlavě, tak zkuste starší cvičitelky, je jich také hodně! Pavla Valchářová
Pavlin příběh se účastní soutěže o jógový kalendář. Napište svůj příběh do 20.12.2013 a šanci na výhru máte i vy! Více informací, čtěte zde.
]]>