Přestože pocházím z ateistické rodiny, kde byl problém vyjádřit jakýkoli teistický názor neřkuli se pokoušet hledat duchovní cestu přes oficiální náboženství, odmalička jsem dost zoufale hledala smysl života.

Duchovno a deprese 

Jako dítě, narozené s pupeční šňůrou několikrát kolem krku a po porodu oživované („jdu zpátky, to nebyl dobrý nápad“), jsem odmala trpěla velkými stresy a strachy ze smrti, které se nejhůře projevovaly před každým usnutím – tehdy jsem téměř hystericky plakávala ze strachu, že usnu a umřu…Následně poměrně brzy se u mě projevila klinická deprese, s níž zápolím dodnes – a jak se ukázalo, nějaký nezdravý podvědomý program v sobě nese celá generace mých příbuzných, neboť deprese tam „kosí“ ženské příbuzné již více než jedno století.

Při pohledu zpět jsem se tedy prodírala životem od začátku dost smutně a klopotně. Postupně se na mě vršily nejrůznější zdravotní obtíže a ve 27 letech jsem již byla plně medikovaná antidepresivy a léčila si i přidruživší se zdravotní nesnáze. S určitou trpkostí jsem tedy říkala, že každé nové desetiletí s sebou u mne přináší jednu novou diagnózu a jeden nový lék.

Krizový program

Od svých 29 let jsem začala postupně přibývat na váze, až jsem se při 172 cm výšky dostala na váhu 75 kg. Nijak zvlášť mě to ale netrápilo: viděla jsem u svých příbuzných, že po třicítce se všichni začínají zakulacovat, a nenapadlo mě, že to nemusejí být jen dědičné dispozice. V pětatřiceti přišlo rozhodnutí nechat si postavit dům a přes několikeré stěhování a adopci dvou holčiček jsme se s manželem konečně usadili v Rychvaldu u Ostravy. V té době jsme už byli vprostřed těžké manželské krize, kterou jsem si ovšem neuvědomovala. Svůj pocit vyhoření a absenci manželského života jsem přičítala únavě, stereotypu a taky tomu, že „to je přece normální“.

Jediné, co jsem si silně uvědomovala, byl naprostý nedostatek aktivního pohybu v mém životě. Tušila jsem, že můj organismus takto nemůže pokračovat dalších třeba čtyřicet let, že se dříve či později vzbouří, a tak jsem začala vysílat do vesmíru informace (a možná dokonce přání), že bych ráda našla druh pohybu, který nebudu nesnášet. Že bych nějaký mohla milovat, či dokonce se na něj těšit, jsem si v té době naprosto neuměla představit.

Během let předtím jsem několikrát byla v hodinách ostravské Jógy v denním životě, a dokonce si párkrát i předplatila nějaký ten půlroční kurzík. Můj zájem o jógu byl však velmi vlažný, ba možná spíš dokonce studený ;-). Učitelé mě nezaujali, jejich řečem jsem nerozuměla, cviky nezvládala a verbálnímu vedení v relaxaci jsem se v duchu smála.

Na podzim roku 2010 se zjistilo, že moje babička má neoperovatelný nádor na slinivce. Moje starší dcera dostala mononukleózu a málem jí selhala játra. Mé manželství bylo v troskách a manžel byl již několik let ve fázi nepoužitelného tao. Já sama byla jako předimenzovaná struna, která může každou chvíli prasknout. A v určitý okamžik ke mně přišla informace „zapiš se do jógy“. Rozum ji několikrát potlačil – „vždyť jsem už chodila a fakt mě to nebaví“ – ale informace se vracela. Na počátku roku 2011, kdy starší dcera završila své úspěšné období těžkým průběhem dětských neštovic, jež chytla od mladší sestry, jsem seděla devátý týden s některým z nemocných horečnatých a puntíkovaných dětí doma, přijímala zprávy o horšícím se zdravotním stavu své babičky, neměla se o koho opřít a byla zoufalá.

V únoru jsem si tedy vyslala do vesmíru další, už konkrétní požadavek: 1. Chci najít jógu, která bude začínat v březnu, 2. Chci učitele-muže, protože potřebuji doplnit tím, co postrádám doma, 3. Chci, aby mě to bavilo. Našla jsem vše z toho. Objevil se učitel, který mi zprostředkoval netušený způsob praktikování jógy, který byl dostatečná osobnost, aby mne zaujal, a já po prvních lekcích, kdy jsem funěla a styděla se za to, že nestíhám ani začátečnické tempo, zjistila, že mě to baví… během následujících čtyř měsíců se mé tělo samo zbavilo nadbytečných dvaceti kilogramů a vrátilo se ve 39 letech na váhu, kterou jsem měla o deset let dříve. Zkrásněla jsem. Začala jsem se cítit líp. A líp. A mohla za to jóga…

Rychlý úprk do učitelování

Hned někdy zpočátku mě napadlo „všímej si, jak tvůj učitel učí, protože budeš taky učit“. Tehdy jsem se tomu rozumově zasmála, a možná si dokonce poklepala na zpocené čelo. Během následujících tří měsíců jsem ale udělala v pozicích takový pokrok (a mé tělo se natolik fyzicky spravilo), že jsem tušila, že tato nová láska bude mít nějaké praktické pokračování. Hned v létě se na mě začalo obracet několik lidí, kteří se mě ptali, jestli někde jógu učím, a vyjádřili zájem o moje kurzy. Připadalo mi to jako nevýslovná drzost. Poradila jsem se s několika učiteli jógy a jejich rady se slily v jedinou: zkus to a uvidíš. Nechala jsem proto všemu volný průběh a na srpen zajistila prostor v Bohumíně a čas jednou týdně a rozeslala informace, že mohu vést jógu. „Pokud ji mám učit, lidé přijdou.“ A lidé přišli. Od té doby učím jógu nepřetržitě. Možná, že slovo „učím“ není to pravé – možná je to spíš průvodcovství jógou. Prošla jsem různými kurzy pro cvičitele, které trvaly den či týden, ale vlastně dodnes nemám na učitelství jógy „papír“. Občas se dozvím, že bych bez papíru jógu vůbec neměla učit, a vždy si vzpomenu na staré indické jogíny, kteří vycházeli jen ze svých tradic, prožitků, zkušeností a pocitů – a tak vnímám jógu i já.

Život je jóga

Jóga se pro mě totiž neomezuje na lekce jógy, ať už je vedu nebo jsem na nich vedena: jógou je pro mne celý můj život. Na jógu vzpomínám, když doma dennodenně zametám a uklízím po dětech – to je pro mne jasná karma jóga, při které se učím trpělivosti. Chvíle radosti a silných prožitků, to je moje bhakti jóga. Příprava knih, která mne živí, a psané slovo – to jsou střípky mé džňána jógy nebo jógy intelektu. A hatha jóga, a tedy princip ásán neboli fyzické praktikování, to je moje každodenní realita.

Z praktikování hatha jógy dvakrát denně jsem se ustálila na přibližně jednom cvičení každý den a občas vynechám – například když uctívám své ženství probíhající menstruací ;-). Jóga je pro mne již dlouhou dobu tak základním projevem života, že vlastně není ani moc potřeba o ní mluvit… Dokonce i své profesní směřování jsem nezaměřila jen a pouze na jógu, protože jsem zjistila, že ta bude vždy tvořit naprostý základ všeho, kam budu směřována a kam zároveň aktivně půjdu. Je to zdroj, z nějž čerpám, způsob mé existence. Je to pro mne stejné jako dech a rytmus srdce. Prostě bez toho nelze být. A tak přestože je jóga tímto prazdrojem mého bytí, svou energii směřuji i do dalších oblastí.

Depresivní výhry a prohry

Moje celoživotní zápolení s klinickou depresí, na niž jsem medikována i v současnosti, zřejmě nasměrovalo mé profesní kroky k tomu, že i v józe se na mých hodinách stále více objevují lidé, které trápí nějaký nepříjemný vleklý zdravotní problém. Chodí za mnou a chtějí rady a já, ačkoli jsem toho kvůli svým zdravotním trablům, a především trablům své starší dcery musela opravdu hodně nastudovat, jsem místy bezradná. A tak skrze studium Institutu aromaterapie jsem objevila fantastickou diagnostiku a léčebné metody tradiční čínské medicíny, jež mne doslova uchvátily. Rozhodla jsem se tedy jít ve studiu dále touto cestou a uvidíme, kam mne zavede. Zda – začínající dvaačtyřicetiletá studentka – toto studium absolvuje, nebo z něj projde jen určitou částí a přehodí výhybku opět jinam.

Spojení TČM a jógy vidím v současnosti jako jedinou skutečnou možnost, jak „zatočit“ i se svým problémem s depresí a příslušnými léky: chci být sama sobě první klientkou, první pacientkou, a pokusit se zvítězit. Ne nad nemocí, ale nad vlastním dlouholetým pocitem, že toto sama nějak neumím zvládnout.

Budu mít k tomu mocné nástroje: akupunkturu, byliny – a samozřejmě jógu. A ať už moje další cesta bude klikatá nebo rovná jako střela, ať už mě povede kamkoli a s kýmkoli, dnes už vím, že díky józe bude probíhat v pevných mantinelech, jež nedovolí, abych se zřítila ze skály a roztříštila se na malé kousíčky.

Danielčiny články a akce můžete sledovat přímo na jejím webu www.zivajoga.cz